Jak vidno, od našich citací Izaiáše až po Antonína z Padovy nalézáme vztah člověka ke zvířeti buďto snově romantický (František z Assisi, Melantrych), nebo dramaticky reálný, obojí však s jasným náklonem k "totalitě". Nesčetné druhy zvířectva jsou popisovány v tak obdivuhodné přesnosti, jakou by jim mohl závidět lecjaký moderní atlas. Myslím si, že není sporu o tom, zda byl cit jmenovaných autorů ke zvířatům opravdový, nebo ne. Přes encyklopedické popsání života zvířat, zvláště těch hospodářských, popsání jejich osudu coby chodících či plovoucích zásobáren potravy, milují všichni mnou citovaní autoři zvířata láskou pramálo divadelní. V čem spočívá onen nonsens , když všichni milovali zvířata, a přece je zabíjeli či dávali zabíjet pro uspokojení svých životních potřeb? V přirozené slabosti, ve hříchu, v nepochopení, v lenosti pohlédnout realitě do očí? V mnohých případech jen sotva!
Vezměme si kupříkladu civilní humanitu, troufám si říci civilní křesťanství toužící po "civilní svatosti", humanitu Karla Čapka. Nenašli bychom v našich končinách asi nikoho, kdo by neznal Čapkovu náklonnost ke zvířatům, takovou náruživou náklonnost, kterou mu v pozdějších dobách zazlívali lidé takzvaně občansky stateční. Jaké množství zvířat se míhá nebo přímo dominuje jeho knihám. Jako byl Čapek apoštolem smířlivosti pro lidi, jež ho obklopovali, tak byl také apoštolem laskavosti vůči zvířatům, třebaže domácím. Přesto nalezneme v jeho knihách nejen vybídnutí k barevnému a jemnějšímu stolování, než jaké známe u nás doma, ale také prosté a upřímné vzdání díků za pečenou husu, kterou k tomu ke všemu zvěční v jedné ze svých proslulých fotografií. Mimo jeho Zahradníkův rok básní nad půvabem zvířat ve své knize O nejbližších věcech , kde nenechává nikoho na pochybách, zda je jeho přátelství a úcta ke zvířatům pravá. Jak tedy skloubit jeho oslavu přírody a zvířat se skutečností, že do jisté míry jaksi po "anglicku" rád a dobře stoloval, masité pokrmy nevyjímaje?
Vězí v této logické dvojakosti právě onen (ne)vysvětlitelný nonsens, nebo spíše duchovní velikost (resp. duchovní pevnost a smířenost), která podobné paradoxní skutečnosti dovede anticipovat a následně (rozumově i duchovně) skloubit? Odpověď je velmi složitá. Podobně složitá, jakou nabízí např. Hans Küng ve svém "Světovém étosu". Tzv. "hotová morální řešení spadlá z nebe" neexistují. Striktně filosoficky nelze oddělit já od ty. I v jednotném stvoření existují mnohá já a mnohá ty, která jsou však od sebe oddělena naturaliter. Ontické oddělení člověka a zvířete proto nemůže ve své hloubi nikdy vymizet. Pakliže bychom ale vyslyšeli Küngovu výzvu: "Pryč od rozdělování mezi člověkem a ostatním stvořením" (jinými slovy jde o absolutní biotickou rovnost), nově (snad uměle?) vytvořená rovnost by člověku, nikoliv "ostatnímu" stvoření, zlomila vaz. Toto kompozitní řešení by znamenalo pro člověka daleko hlubší etickou revoluci než tu, jakou nabízejí křesťansky orientovaní vegetariáni. Ti nechtějí zabíjet ze soucitu, pro lásku ke zvířatům, pro lásku a věrnost Kristu. Naproti tomu zrušení linie mezi člověkem a ostatním stvořením by nastolilo nové a akutní chápání práv celého tvorstva v takové míře, jaká by nepochybně současného člověka docela rozložila. Není řečeno, že by tato biotická rovnost byla v daleké budoucnosti v praxi nerealizovatelná. Pravdou ovšem zůstává, že v oblasti ekoetiky jsou křesťanská společenství shodně na nejnižším stupni vývoje, a tak je budoucí možná realizace bude stát ještě mnoho sil a vnitřní obměny a obnovy.
Lze tedy nedělat rozdíly mezi člověkem a (ostatním) stvořením, a přitom využívat zvířata a celou přírodu pro svůj zájem? Lze najít a nalézat status člověka, jaký má zaujímat v současné podobě stvoření? Existuje pro ty, kteří se chtějí nazývat Božími dětmi, reálná podoba predátorství, jež je přeci bytostně vlastní všemu živému a dokonce i neživému na Zemi? Jsou zásahy křesťansky orientovaných vegetariánů do zákonitostí přírody a světa pochybené? Je jejich chápání života a intimní lásky nedokonalé a převrácené?
Dějiny duchovního života mnohých jednotlivců i církví nám dávají poznat, že přísná lineárnost duchovního a historického vývoje neexistuje. Protože se ale křesťanu otáčí veškerá lidská historie kolem Krista, je nabíledni konstatovat, že neexistuje ani ona domnělá lineárnost, resp. předvídatelnost či posloupnost lidských dějin. Individuální přístupy člověka ke skutečnostem, jež jej obklopují, se v dějinách jen pramálo držely jakési matematické posloupnosti či následnosti. Analyzovat lidské kroky proto nelze tak snadno, jak by se mohlo zdát. Pozitivistické metody vědy se konec konců ukázaly sice dobrými v pečlivém shromáždění dat a studijního materiálu, na kardinální otázky leckdy chaotického vývoje světa však odpovědět nedokázaly . Totalita křesťansky orientovaných vegetariánů má proto logický základ. Vezmeme-li v úvahu, že kupříkladu na evropském kontinentu bychom stěží mohli definovat jednotlivá období přístupu ke zvířatům, která by v dějinách lidí i zvířat, potažmo v dějinách křesťanské etiky hrála důležitější a jasnější pozitivní roli, náš závěr může být snadný. Objevila-li se kde snaha narovnat vztah mezi zvířetem a člověkem, byla tato snaha buďto 1. rázu negativního (středověk, rané osvícenství), nebo 2. rázu sice pozitivního, ale pak vpravdě revolučního a krátkodobého.
Osobnost Komenského, Melantrycha, Františka z Assisi, Antonína z Padovy, Karla Čapka či Alberta Schweitzera, domnívám se, dávají tušit, že jejich přístup ke stvoření a zvířatům byl od počátku provázen buďto dramatickou změnou jejich chování, nebo lze také říci, že by byl v budoucnu provázen stejnými příznaky. Jejich genialita neměla samozřejmě nic společného s průměrností. Všichni byli výjimečnými lidmi, kteří s velkou mírou laskavosti usilovali o věci velké, avšak vykonané v pokoji, nenásilně a mírně. Stěží předvídat, jak by takový Karel Čapek opouštěl masité pokrmy. Naproti tomu pevnost jeho životních rozhodnutí, úcta ke každému, i obyčejnému životu hraničící s adorací, dávají tušit, že by k takovému kroku měl zřejmě dosti sil fyzických i duchovních. Proč by křesťanští vegetariáni rádi viděli ve svém společenství více osobností duchovního a veřejného života, je lehce pochopitelné. Proč jich tam však nevidí zástupy, zůstává a zůstane nezodpovězeno do té doby, než se kdosi, plně a na svůj účet, odváží vyzdvihnout myšlenku, která by mohla být považována za kacířskou a hrubou. Několik podobných myšlenek jsme četli z prací citovaných autorů. Ten, kdo dává přednost masité stravě, je v nich obviňován z duchovní malátnosti, z hříšnosti, z intelektuálního zápecnictví. Není složité takové závěry vyvrátit.
Je ovšem pravdou, že vegetariáni křesťanského založení, rozšiřují svoji zodpovědnost vůči stvoření mnohdy tak, jak jen jim to dovolí jejich síla fyzická i duchovní. Tato zodpovědnost nemá vůbec co společného se zodpovědností pouze pociťovanou, rozumově a duchovně potvrzenou. Schweitzerovská forma spoluzodpovědnosti za stvoření nám připomíná, že se jedná o spoluzodpovědnost aktivní, která se neopírá pouze o "soucit či lásku ve své platonické formě". Vegetariánská odpovědnost za stvoření, v hlavním případě však odpovědnost za to, co je živé a co vlastní vůli k životu, nezmnožuje odpovědnost výhradně kvantitativně. Jde jí primárně o kvalitativní odpovědnost, jejíž ohraničení nemá mezí. Z těchto nezbadatelných obzorů je vždycky možné aplikovat zodpovědnost alespoň na to, co jako lidé známe a čemu rozumíme, přičemž to, co neznáme a co se nám v přírodě může jevit jako nebezpečné a cizí, necháváme žít vlastním životem.
Tento (cizí) život nemá obvykle ani sílu, ani jakoukoliv motivaci člověka usurpovat a vítězit nad ním. Vůle k životu je výlučně "v zajetí" integrity (fyzické - u zvířete, fyzické i mravní - u člověka) života a v zajetí dobra, které pro život požadujeme a které pro sebe samého vyžaduje sám život. Eticky myslet a eticky jednat znamená pro křesťanského vegetariána zaměřit svoji pozornost k tématům, kterých se jeho život dotýká jaksi mimochodem, ale přesto dosti silně. Křesťanští vegetariáni nepřicházejí s hotovými tezemi a zaručenými plány, jak zmírnit hlad ve světě, jak pečovat o vlastní zdraví, o život a zdraví zvířat, o Zemi, o zemědělství atp. Zdroj jejich péče však velmi často pochází z nich samých, z každodenního způsobu jejich života. Není ničím vyumělkovaným, nevyzkoušeným a nepotvrzeným.
Ani jedné skupině, o které jsme jednali v této krátké úvaze, nelze jistě upřít touhu být pravdivý k sobě samému, a být tak pravdivý i navenek. Protože se pravda nerozlučně pojí s hodnotou, která pravdu sama verifikuje a zplatňuje, domnívám se, že ani křesťané, kteří dávají ve své výživě přednost masité stravě, nemohou rezignovat na hledání pravdivého vztahu s přírodou a zvířaty. Připodobní-li se v budoucnu toto jejich hledání stanovisku křesťanských vegetariánů, nevíme. Že však i z jejich jednání musí vzejít vůči zvířatům zcela jiný způsob koexistence a vzájemných vztahů, považuji za skutečnost již dnes více než pravděpodobnou. Celý život Alberta Schweitzera, zvláště pak jeho stáří v Lambaréné, může být každému přemýšlivému a hledajícímu člověku nápovědou a vodítkem. Nikdo nemůže udělat chybu a chyby následně řetězit, když se bude ze všech sil snažit život zachovat . Toto jeho vytýčené milosrdenství má tendenci být považováno za nezdařilou nápodobu Božího odpuštění. Sepjetí křesťansky orientovaného náboženství s tím, co nám zvěstuje evangelium, však nikdy nemůže dovolit být člověku eticky lhostejným. Taková lhostejnost rodí lhostejnost náboženskou. Náboženská lhostejnost je však v rámci reformačních církví absurdní. V pokoncilní katolické theologii nemá náboženská a etická lhostejnost co pohledávat.
Ani jedné skupině, o které jsme jednali v této krátké úvaze, nelze jistě upřít touhu být pravdivý k sobě samému, a být tak pravdivý i navenek. Protože se pravda nerozlučně pojí s hodnotou, která pravdu sama verifikuje a zplatňuje, domnívám se, že ani křesťané, kteří dávají ve své výživě přednost masité stravě, nemohou rezignovat na hledání pravdivého vztahu s přírodou a zvířaty. Připodobní-li se v budoucnu toto jejich hledání stanovisku křesťanských vegetariánů, nevíme. Že však i z jejich jednání musí vzejít vůči zvířatům zcela jiný způsob koexistence a vzájemných vztahů, považuji za skutečnost již dnes více než pravděpodobnou. Celý život Alberta Schweitzera, zvláště pak jeho stáří v Lambaréné, může být každému přemýšlivému a hledajícímu člověku nápovědou a vodítkem. Nikdo nemůže udělat chybu a chyby následně řetězit, když se bude ze všech sil snažit život zachovat . Toto jeho vytýčené milosrdenství má tendenci být považováno za nezdařilou nápodobu Božího odpuštění. Sepjetí křesťansky orientovaného náboženství s tím, co nám zvěstuje evangelium, však nikdy nemůže dovolit být člověku eticky lhostejným. Taková lhostejnost rodí lhostejnost náboženskou. Náboženská lhostejnost je však v rámci reformačních církví absurdní. V pokoncilní katolické theologii nemá náboženská a etická lhostejnost co pohledávat.